Akademičtí pracovníci
|
|
Zakotvení přístupnosti v právních normáchPřístupnost vysokoškolského studia je komplexní problém, který je nezbytné řešit v několika paralelních rovinách ve vztahu k jednotlivým oblastem přístupnosti. Základním, společensky preferovaným a legislativně zakotveným paradigmatem je však právo osob se specifickými potřebami na rovný přístup ke vzdělávání. To je zakotveno již ve Všeobecné deklaraci lidských práv vydané OSN v roce 1948, kde se v článku 26, odst. (1) uvádí, že „každý má právo na vzdělání“, přičemž „vyšší vzdělání (pozn.: včetně VŠ) má být stejně přístupné všem podle schopností“. Obdobně se k právu na rovný přístup ke vzdělávání staví i Evropská unie ve své Listině základních práv (2016/C 202/02), kde se v článku 14 (Právo na vzdělání), odst. 1 uvádí, že „každý má právo na vzdělání a přístup k odbornému a dalšímu vzdělávání“. V rozporu s tím pak nemůže být ani Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (Usnesení č. 2/1993 Sb.), v níž je v článku 33, odst. 1 konstatováno, že „každý má právo na vzdělání“. Konkretizace právního zajištění přístupnosti se jednotlivým skupinám osob se zdravotním postižením či onemocněním dostávalo v mezinárodním právu postupně, a nutno podotknout nesystémově, od počátku šedesátých až do devadesátých let dvacátého století. Vzhledem k tomu, že tyto dokumenty vznikaly ad hoc pod záštitou různých mezinárodních organizací, s odlišnou právní silou, strukturou a akcentací politik, byl jejich reálný dopad značně omezen. Významnou změnu v tomto směru přinesla až Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „úmluva“), kterou přijalo Valné shromáždění OSN 13. prosince 2006 a která v České republice vstoupila v platnost po ratifikačním procesu 28. října 2009. Osobami se zdravotním postižením se přitom rozumí „osoby mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejímu plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními“. V oblasti vzdělávání ukládá úmluva v článku 24 signatářským státům uznávat „právo osob se zdravotním postižením na vzdělání“ a realizovat toto právo „bez diskriminace a na základě rovných příležitostí“ prostřednictvím zajištění „začleňujícího vzdělávacího systému“ a „poskytování přiměřené úpravy podle individuálních potřeb“ a „nezbytné podpory umožňující jejich účinné vzdělávání“. „Účinná opatření individualizované podpory“ přitom mají být „realizována v prostředí, které v souladu s cílem plného začlenění maximalizuje vzdělávací pokroky a sociální rozvoj“. Konkrétně v oblasti vysokoškolského vzdělávání dále musí dále jednotlivé státy zajistit, aby „osoby se zdravotním postižením měly možnost přístupu k obecnému terciálnímu vzdělávání, odborné přípravě na výkon povolání, vzdělávání dospělých a celoživotnímu vzdělávání bez diskriminace a na rovnoprávném základě s ostatními“. Za tímto účelem jim musí být „poskytována přiměřená úprava“. S přístupností vzdělávání neoddělitelně souvisí i zajištění přístupu „k hmotným životním podmínkám, dopravě, informacím a komunikaci, včetně informačních a komunikačních technologií a systémů, a k dalším zařízením a službám dostupným nebo poskytovaným veřejnosti“, kterému je věnován Článek 9 úmluvy. V něm je explicitně uvedeno, že je nezbytné odstraňovat bariéry u budov škol a při poskytování informačních, komunikačních a dalších služeb. V souladu s Článkem 33 úmluvy se Česká republika zavázala zřídit „nezávislý mechanismus na podporu, ochranu a monitorování provádění úmluvy“. Tímto orgánem je podle § 1, odst. (7) zákona č. 349/1999 Sb. veřejný ochránce práv (tzv. ombudsman). Ten „sleduje naplňování“ úmluvy a „monitoruje práva osob se zdravotním postižením“. V návaznosti na úmluvu vydala 15. 11. 2010 Evropská komise Evropskou strategii pro pomoc osobám se zdravotním postižením 2010–2020: Obnovený závazek pro bezbariérovou Evropu (KOM/2010/0636). V její preambuli je připomenut článek 26 Listiny základních práv Evropské unie, kde je ustanoveno, že „Unie uznává a respektuje právo osob se zdravotním postižením na opatření, jejichž cílem je zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a jejich účast na životě společnosti“, a dále článek 21, který „zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě zdravotního postižení“. Evropská komise se proto touto strategií zavazuje, že „bude spolu s členskými státy pracovat na odstranění překážek pro dosažení bezbariérové Evropy“, přičemž jejím hlavním cílem „je posílit postavení osob se zdravotním postižením tak, aby mohly zcela využívat svých práv a mít úplný prospěch ze zapojení do společnosti a evropské ekonomiky“. K tomu, jak již bylo výše uvedeno, Evropská komise „určila osm hlavních oblastí, kde je třeba podniknout kroky: přístupnost, zapojení do společnosti, rovnost, zaměstnanost, vzdělávání a odborná příprava, sociální ochrana, zdraví a vnější činnost“. K prioritním cílům v oblasti vzdělávání na vysokých školách přitom patří mimo jiné např. „zajišťovat vhodně načasovanou podporu pro inkluzivní vzdělávání a individuální přístup v učení a rovněž časnou identifikaci zvláštních potřeb, poskytovat adekvátní odbornou přípravu a podporu odborníkům, kteří pracují ve všech stupních vzdělávání“. Práva uznaná ve výše zmíněných mezinárodních právních aktech realizuje Česká republika mimo jiné prostřednictvím legislativních opatření, tedy přijetím, změnou nebo zrušením zákonů a jiných právních norem. Vysokých škol se týkají zejména:
Shrnutí |